Patří mezi nejzkušenější krajské atlety současnosti. Martin Lecjaks si po devíti letech vylepšil osobní rekord na šedesátku, poprvé se dostal pod sedm vteřin a na mistrovství ČR v Ostravě skončil těsně za branami finále desátý. Ve finále přeboru zazářil časem 6,96 vteřiny, krajský titul prohrál na tisíciny. Po letitém působení v AK Most mění barvy, když přestoupil do Athletic clubu Ústí nad Labem.
Z výsledku halové sezóny jsem překvapený. Z minulosti vím, že formu jsem měl vždycky, ale pak přišlo závodní období a jako kdyby se to ztratilo, ale tentokrát ne! Vše bylo jinak a to i díky přípravě, kterou jsem zvolil. Dříve jsem si dával cíle jako nějaký čas, který musím dát. Teď si dávám vedlejší cíle. Být zdraví celou přípravu nebo zlepšit sílu, velkým cílem bylo zlepšit akceleraci a starty, s kterými jsem měl dlouhodobě problém.
DESÁTÝ NA MISTROVSTVÍ ČR
Vylepšil jsem si osobní rekord na 60 metrů na 6.96 vteřiny. Už prvním startem jsem si ho zlepšil o setinu na 7.10 a postupně ho zlepšoval, což mě psychicky nakoplo ještě víc! Poslední závod jsem šel na MČR mužů a žen v Ostravě, kde jsem potvrdil formu v rozběhu časem 6.97 vteřiny. Škoda, že neproběhlo finále. Vím, že u mě finálové běhy bývají rychlejší. Potvrdil jsem formu na velké soutěži a celkově skončil desátý.
CHAOTICKÁ PŘÍPRAVA NEBO PROMYŠLENÝ PLÁN?
Příprava byla úplně jiná než kdykoliv předtím. Hlavně jsem dělal bláznivé věci, které by se s atletickou příručkou neshodovaly. Na jednu stránku jsem starší, prošel jsem si pár systému trénovaní, proto vím, co mi sedí a co ne. Naučil jsem se poslouchat své tělo. Nemám trenéra. Tréninky si vymýšlím sám podle nálady a jak se cítím. Určitý řád v tom chaosu ale mám. Tréninky přizpůsobuji práci. Když se cítím unavený, tak si dám třeba volno nebo něco lehčího a naopak. Trénuji sám na stadionu v Jirkově, kde je 350 metrů ovál, umělý trávník, já a hudba na uších, bez které už ani neumím trénovat.
KARANTÉNA
Ze začátku mě to docela demotivovalo, ale zároveň jsem to rozhodnutí respektoval. Po výborné halové sezóně jsem dostal strach, že ztratím formu, kterou jsem vybudoval. Ve finále žiji stejně jako před karanténou, jen mi zavřeli stadion a fitko. Ale to bych nebyl já, abych v tom neviděl pozitivům. Trénuji stále, jen trochu jinak. Nejprve jsem běhal v parku a tělo si odpočinulo. Ke konci halové sezony už mě začaly tahat achilovky. Volnější režim mi pomohl znovu nastartovat tělo. Neposiluji s činkami, ale jen venkovní workout. Cítím se skvěle, protože tělo není přetížené.
PŘÍPRAVA V CHOMUTOVĚ
Teď je mým útočištěm bývalý atletický stadion v Chomutově vedle parku, kde je dráha 400 metrů se škvárovým povrchem. Trénuji, protože to miluji, ne protože musím. Zda budou závody nebo ne mě netíží. Rád bych se ukázal na závodech, ale atletika je můj životní styl, takže se z toho nezhroutím. Uvidíme, jak to vše ohledně korona viru dopadne. Jinak se s nikým nevídám, nikám zbytečně nechodím, vyhýbám se kontaktu a dodržuji vládní nařízení.
POPRVÉ SPRINTOVAL NA SÍDLIŠTI
Už od mala jsem byl hyperaktivní, zlobivé dítě. Celé dny jsem trávil na sídlišti. Stále jsme někde lítali, někdy spíš dělali průšvihy. Věčně nás někdo naháněl nebo jsme hrávali různé hry. Někdy nás naháněla druhá parta a když nás chytili, tak jsme dostali přes držku. Rozběhli se za námi, můj adrenalin vyskočil na plno a začali jsme utíkat. V ten moment jsme se rozběhli. Svět se mi zúžil a zpomalil. Byl jsem tam já a rovná silnice kolem baráků. Když jsem doběhl o nějakých sto metrů dál, zjistil jsem, že jsem všem utekl, a to jsem nevybíhal jako první. Líbilo se mi to, tam někde byly mé atletické začátky.
DLOUHÉ TRATĚ, NIC PRO MĚ
Ve škole jsem miloval tělocviky. Připravoval jsem si věci na tělocvik někdy i dva dny předem a strašně jsem se na něj těšil. V roce 2000 jsem viděl v televizi 100 m na OH v Sydney a věděl jsem, že tohle chci dělat. Šel jsem ven a prostě jsem začal utíkat. Začínal jsem u trenéra Vitáka. Poprvé jsem běžel přespolní běh. Ani jsem se nerozcvičoval. Nezapomenu na výraz trenéra, když koukal na moji zavodní obuv vietnamské konversky Doběhl jsem druhý, protože jsem před cílem zakopl. Chtěl jsme dělat sprinty, ale stále běhal dlouhé klusy.
ŽÁDNÉ NUDNÉ BĚHÁNÍ
Ve 13 – 14 letech jsem začal chodit s kamarádem do posilovny. V deváté třídě jsme odjeli se školou do Perštejna na sportovní hry. K večeru jsme opékali buřty a pamatuji si, jak ke mně přišel Zdeněk Brůžek a začali jsme si povídat. To on mě přesvědčil, ať jdu trénovat do Chomutova. Pod vedením Jiřího Hyjánka mě to hned nadchlo, žádné nudné běhaní, takže bylo rozhodnuto. Zbláznil jsem se do toho, každý trénink jsem odtrénoval na doraz. Velký impulz přišel v roce 2011, kde jsem na podzim začal trénovat v Mostě pod vedením Rádka Šímy. V březnu 2019 mi umřel taťka, což pro mě byl obrovský impulz dřít jako nikdy.
PRÁCE NA SMĚNY, NEVADÍ
Pracuji v elektrárně Pruneřov I na pozici úpravář vody. Komplexní práce a hodně mě baví. Přiznám se, není sranda trénovat se zaměstnáním na směny. Spousta lidí se mě ptá, jaký mám rozvrh šichet. Není jednoduché skloubit práci a tréninky. Ve volném čase jsem doma a odpočívám. Rád spím, zahrajI si hry na PC nebo si píšu s kamarády z atletiky, studuji, čtu články a koukám na videa z atletiky a fitness. Vaření je u mě každodenní záležitost, občas zajdu do garáže dělat něco na autě a občas si vyrazím ven.
SNEM JE MEDAILE NA MČR
Chci dělat to, co mě baví. Samozřejmě bych chtěl něco předvést na MČR a urvat placku, ale není to prostě hlavní směr. Já jsem fakt rád, že dělám něco, co mě baví a naplňuje. Spousta lidí se ráno probudí a neví co budou dělat. Já se probudím a už se těším na trénink.
DO PRAHY JEN NA SKOK
Dřív jsem měl sen být v Praze a trénovat tam. Částečně se mi to povedlo. Když jsem dělal v teplárně v Komořanech, tak jsem jednoho dne přišel do práce a řekl, že dávám výpověď. Chtěl jsem jít trénovat do Prahy. Bez zázemí jsem tam přijel, našel si tam bydlení, práci a dostal jsem i nabídku trénovat v jedné tréninkové skupině. Jenže mi onemocněl taťka, tak jsem se vrátil zpět domů, abych mu pomáhal. Udělal jsem správné rozhodnutí.
OBLÍBENÝ STADION
Určitě stadion v Bílině. Je mi to tam sympatické a libí se mi tam. zřejmě kvůli vzpomínkám mě to tam táhne. Pár sezon jsem za místní klub hostoval.
